Přiznám se, že jsem ještě včera byl přesvědčen, že nedám ani vzniknout této epištole o putování po vrcholcích nad vipavským údolím a tuto vzpomínku nechám pomaličku vyšumět do ticha. Jak tomu bývá, s časem nakonec všechen hněv a bezmoc opadla, a rozhodl jsem se k tomu vytvořit alespoň drobný kontent, abych si jej někdy nad sklenkou Brandy mohl pročíst a připomenout si tu agónii, kterou místní kopečky mohou poskytnout.

Letos jsme si za cíl našeho „závodního“ snažení vybrali závod Ultra Trail Vipava Valley, jehož trasa vede po hřebenech nad vipavským údolím. Celý závod se váže k obci Ajdovščina, kde se odehrálo mnoho historických bitev a všudypřítomné pevnosti zde stavěli již staří Římané. Atmosféra celého podniku je pak vedena v tomto duchu – od startu, kde Vás vyprovází římští legionáři, až po stupně vítězů, kdy si nejrychlejší odnášejí opravdovou legionářskou přilbici a meč (Mega hustý! Kdyby mi to na jeden den v životě běželo, jak Jimovi Walmsleymu, tak jedu zaručeně sem!). Na občerstvovačkách se pak setkáte s pohostinností, Slovincům přirozenou – pizza pece jedou na plný výkon, víno z místních vinic teče proudem. Už od příjezdu volím slova, jak bych asi definoval Slovinsko (a Slovince) a myslím, že by to bylo něco jako „civilizovaný balkán“ – prostě kultura postavená na vínu, burku a mletém masu, ale při procházce městem nemáš strach, že skončíš se sekerou střední velikosti v zádech.

Startovali jsme do hluboké noci, kdy nám naservírovali „rozklus“ ve formě dvaceti kilometrů po místních vinicích a menších kopečcích. Chytnul jsem se skupinky, jejíž tempo mi přišlo rozumné nebo minimálně přijatelné – tepák s hodnotou 175 mírně protestoval. Když na mě na 15. kilometru organizátor křičel, že ztrácíme jen 4 minuty na prvního – musel jsem dát za pravdu malému elektronickému zařízení na své paži. Od 22. km začal ostrý výstup na první velký kopec – Nanos. Šlo se opravdu svižně a na vrcholu jsem byl v mezičase, který jsem si vytyčil. Následoval obávaný 17-ti kilometrový seběh, kde se dalo hodně nahnat, ale zároveň hodně ztratit. Zvolil jsem nějakou zlatou střední cestu - hlavně pozor na kotník, nezkřápat se a zároveň držet tempo na netechnických pasážích.

Ve Vipavě (na 50. km) jsem byl s mírným náskokem oproti plánu za 6:09, nicméně nekonečný a technický seběh mi prošil stehna a začal jsem cítit mírnou bolest v koleni. Věřil jsem, že se to všecko ještě rozejde a vyrazil jsem do druhého ostrého stoupání na pohoří Otlica. Po vystoupání přibližně tisíc výškových na nás čekal obávaný velice technický kamenitý terén, který nás provázel při zdolávání celého hřebenu. Na tvrdých, místy uvolněných šutrech, jsem musel uznat, že s mým kolenním kloubem už nemůžu po zbytek cesty počítat, sbíhat není možné a veškeré plány na nějaký čas jsou úplně mimo. Využil jsem pomoc neznámého slovenského bratja, který mi poskytl tejp k zafixování a začalo mentální peklo – „Skončit?“, „Neskončit?“, „Má to vůbec smysl?“, „Nemám si najít nějaký jiný „koníček“?“. Během toho, kdy jsem si procházel tzv. fázemi změny (Šok a popření -> Hněv -> Smlouvání -> Deprese -> Přijetí), mě sestřelila Janča Jirmanová, která aktuálně tlačila na (v tu dobu první) Rebeku Petrovič, tak jsem ji jen popřál hodně štěstí a plácal jsem se ve svém bahně vesele dál. Terén byl neskutečně těžký, chvílema se šlo po skále, chvílema po rozsypaném makadamu, do toho jelo bomby slunce, před kterým se nebylo kam schovat – minimálně půlka závodníku se motala, jak špína v kýblu, někteří měli halucinace, jiní zvraceli – prostě znáte lepší způsob, jak trávit soboty?

Když se konečně podařilo sestoupit z hřebenu a mělo přijít na posledních 30 km po rovince a vinicích, tak na každý můj pokus o rozběh tělo vyjádřilo mírný nesouhlas takovým jemným bodavým píchnutím ve všech buňkách. Tak jsme se navzájem prali až do poslední občerstvovačky a nezbývalo, než bezmocně přihlížet, jak se z 29. pozice postupně propadám na 50. Za poslední občerstvovačkou jsem potkal našeho elitního běžce Honzu Procházku, který šel stomílovku a byl v podobném rozpoložení jako já. Prohodili jsme pár slov, během toho jsme se stihli ještě asi dva kiláky před cílem ztratit (ale bylo nám to asi oběma celkem jedno).

K tomuto závodu směřovala šestiměsíční příprava, na jejímž konci měl být výsledek 15:30-16:00, nakonec si odnáším čas 17:42, mnoho šrámů a do příště (snad) i trochu pokory.

Takže ano – totální bezmoc, deziluze, vyčerpání, pochyby, zloba – i takhle se dá absolvovat závod. V takových chvílích je potřeba si vzpomenout na ty, kteří nemůžou a na to, jak banální a směšné jsou problémy jednoho ultra-běžce