Když jsem si kupoval gravela, ještě jsem netušil kolik zábavy mi tento peklostroj přinese. Hned v loňském roce jsme se s nejpovolanějším dálkovým cyklistou, kterého znám, rozhodli projezdit republiku a vydali jsme se do Černokosteleckého pivovaru (Kostelec nad Černými lesy) a navštívili jsme i kluky ze Svatoslavi na koncertě Brutusáků. V letošním roce jsme měli v plánu tento trip zopakovat, ale je třeba si přiznat, že už jsme moc staří, abychom ztráceli čas na stejné trase a raději jsme hledali novou výzvu. Nakonec z různých tipů vykrystalizoval jasný cíl … dosáhnout na kole moře – konkrétně Baltského (Gdaňsk, Sopoty, Gdyně), pokud to půjde, tak se dostat až na Hel.

Bylo v plánu vyjet v pondělí, ale z časových důvodů jsme se rozhodli už v neděli večer „movnout“ do Hlučína, kde nám poskytl luxusní nocleh a poslední teplou sprchu jeden dávný pivochodec. S východem slunce už jsme tak pohodlně přešlapovali hranice do země zázraků, dobrodružství … a zázraků. Jen po několika málo kilometrech mě čekal první defekt (jejda), když si ale s sebou vezeš svého servisáka, tak výměna duše je rychlejší, než bys řekl famfrpál a valíš dál. Putování jihem Polska mi připomínalo spíše návštěvu Rumunska nebo východního Slovenska – pokleslé výrazy, zlomení lidé, potulní psi a domy, které by vyžadovaly značnou rekonstrukci (nebo demolici). Tento výjev pouze podtrhnulo, když jsme míjeli chlapa, který v gumákách „ukopával“ (doufám, že) sraženou srnku v příkopě, o nedaleký strom opřené kolo s nákupem v košíku … taková pondělní pohodinda. Jen mě tak hlavou proběhlo, co na to asi řekne „stará“ až společně s nákupem domů doveze 25 kilovou srnu přes rameno, jako MacGyver z Temu. Nešlo si nevšimnout kontrastu v podobě velice udržovaného obrovského kostela v každé dědině a vysoké úrovně energetiky, která prostupovala vlastně celým Polskem. Od velkých větrných parků, které měly za úkol napájet menší či větší města, až po mikrořešení – napájení veřejného osvětlení na méně dostupných místech z malých větrných turbínek v kombinaci s malým solárním panelem. První zádrhel nastal poblíž obce Zdzieszowice, kde jsme podle map měli překročit Odru, nicméně čekala nás tam brána od hráze se zákazem vstupu. Naštěstí ven vyšel sympatický pán, který nás nechal přejít a ještě nám nabídl, že nás vyfotí – jak bychom to přeplavali – to opravdu nemám páru. Při obědě – asi na 150. kilometru – jsme museli přehodnotit naši taktiku vyhýbat se frekventovaným silnicím a tahat vše co půjde, lesními a polními stezkami. Chvíli nám trvalo, než jsme zjistili, že v Polsku není běžný hliněný podklad, jako u nás, nicméně pískovitý, takže při každém vybočení z asfaltu následovalo brodění a značné zpomalení – pokud bychom tak chtěli jet celou cestu, tak k dosažení cíle budeme potřebovat minimálně o den více času (a nespočet sprostých slov). Před večeří si pro nás ještě osud (nebo nějaký pošahaný Polák) přichystal ještě jeden zážitek ve formě napadení asi 45 kilovým hafanem, který po nás vystartoval při projíždění kolem jeho obydlí (majitel se vykecával se sousedem a na naši nouzi nijak nereagoval). První vystartoval po vedoucím naší výpravy, pak se pustil do mě … naštěstí ho výhružný řev a (snad) pár úderů pedálem odradilo od této cyklovečeře a vrátil se zpět do svého obydlí. Se soumrakem jsme dosáhli okresního města Kalisz, kde jsme si nacpali pupek a na benzínce za městem jsme rozbalili náš širák a po 266 km, tak ukončili 1. den.

V blízkosti našeho obydlí se evidentně hojně dařilo komářím rodinkám, kteří se chtěli kamarádit i s námi, takže za první noc jsem naspal asi 2 a půl hodiny a vstával jsem rozlámanější, než jsem ulehal … čas je ale neúprosný a je třeba valit dál. Před městečkem Konin jsme den zahájili snídaní šampiónů u strýčka McDonalda a šlapalo se dál. Druhý den už tolik zajímavý nebyl, čím více jsme vplouvali do vnitrozemí, tím se lidé zdáli býti civilizovanější – samozřejmě na vesnicích stále balkán (obouchané Mercedesy, hudba na plné koule …) – něco, jako když projíždíte Skotnicí. Mimo zastávek na jídlo jsme jen sledovali bílou nekonečnou čáru na zemi – lobotomie. Do našeho nocležiště jsme dojížděli už pod rouškou tmy, ale stálo to za to. I za cenu noční jízdy jsme chtěli dosáhnout obce Osiek, který disponuje krásným jezerem, ve kterém jsme mohli konečně smýt, více než 520 kilometrů jízdy. Druhá noc byla znatelně lepší, nicméně vracející se místní z nedaleké zábavy nám taky nedali příliš spát (někteří se divili, kdo to tam leží, následovala táhlá hádka a následný rozchod místního páru – no bylo to dráma).

Probuzení do 3. dne i přes značný spánkový deficit pro mě bylo velice optimistické, jelikož jsem už věděl, že za pár hodin uvidím moře. Posnídali jsme v luxusní kavárně v městě Starograd Gdaňski a konečně jsem si dal slavnou Zapiekanku. Moc jsme se nechtěli zdržovat, protože pach vítězství visel ve vzduchu a chybělo se pro něj jen natáhnout. Město Gdaňsk mě překvapilo svou velice kvalitní cyklistickou infrastrukturou, kde jsme se celým městem propletli, aniž bychom museli sdílet komunikaci s věčně nasranými řidiči. Na prvním molu povinná fotečka a jedem dále. Město Sopoty jsme projeli taktéž, jak nůž máslem – lodní dopravní uzel a čtvrtmilionové město Gdyně bylo trošičku horší, ale nakonec se vše povedlo a už jsme si to pádili k poloostrovu, na jehož konci se nachází město Hel. Nutno přiznat, že mi poslední den už vůbec nechutnal a Marek byl na mě trošku naštvaný (jeho slovy: „Pomaleji už šlapat neumím!“), nakonec se ale vše vydařilo a po propletení frekventovanou 40-ti kilometrovou cyklostezkou, která na Hel vede, jsme po 761 km dosáhli cíle!

Dostavila se i nějaká ta euforie a neskutečný skvělý pocit zadostiučinění (kdy za 3 dny dřiny, můžeš strávit 2 hodiny u moře).

Teď už jen fotečka, koupačka, křest kola v Baltu, sednout na noční vlak a hurá domů!

Jídlo! Poláci mají totálně skvělou kuchyni a do čeho kousnete, to Vás pravděpodobně posadí na zadek. Ať už jde o sladké či slané pečivo, přes ryby (které Vám servírují z moře přímo na talíř), až po klasické pokrmy, jako je burger nebo pizza.

Chlap, který v gumákách ukopává srnku.

Písečný podklad ve všech lesích a na polích.

Komáři.

Všudypřítomní žebráci (každá vesnice má nějakého – Catch´em all!)

Čepované pivo – 80 - 120 Kč

Zmrzlina – cca 90 Kč

Káva – cca 60 – 90 Kč

Zapiekanka – cca 80 Kč

Velký koblih s mascarpone a malinami – 40 Kč

Pizza – cca 200 Kč

Ryba (s hranolkami a salátem) – cca 270 Kč

Vstup na záchod na Helu:

- S malým penisem – 30 Kč

- S velkým penisem – 42 Kč

Za celou tour jsem nechal cca 4 000 Kč za jídlo, pití, suvenýry a 1 800 Kč za zpáteční cestu vlakem. Nic jsme si ale neodpírali a určitě by bylo možné cestovat v úspornějším módu.

Nyní už nepochybuju, že Mareek Glogar není člověk – je to pouze stroj, který potřebuje hromadu powerbank, na čerpacích stanicích tankuje AdBlue a místo k doktorovi chodí do servisu… Týden přes naším výletem projel Česko (od Aše až po Jablunkov) na jeden zátah asi za 36 hodin (29 hodin čisté jízdy), pak si dal 140 km na Lysou a švih ze slovenských Trenčianských Teplic, aby mi po 2 x 265 km denně mohl říct, že dělá maximum a jede nejpomaleji, jak může, aby mě tam nenechal – děkuji za tvorbu balíku a vytvoření laboratorních podmínek pro šlapání, ale Marku měj trošku pochopení – jsme jen lidi, ne stroje, jako ty!

Díky za trip, skoč si na servis a do vířivky napuštěné minerálním olejem značky Mogul a za rok se budu těšit zase

Kdo to dočetl až sem, tak Sportu zdar!