Tak jsme pokořili další metu – věhlasnou Istriu. A že to teda byla jízda.

Poprvé jsem si vyzkoušel přibližně čtyřměsíční opravdu systematickou přípravu – bez alkoholu, strava, tréninky minimálně sedmkrát týdně – k 60-ti hodinám měsíčně. Nebylo to vůbec jednoduché vše skloubit s těmi úžasnými bytostmi, které jsou na nás bezmezně odkázány, ale jak se říká: „Kde je vůle, tam je cesta“ a když se umí plánovat, tak jde všechno. Bylo to často hodně nahoru-dolu a člověk si připadá, že se nikam neposouvá a zamýšlí se, zda to má všechno vůbec smysl – má

Asi měsíc před startem jsem si nešťastně podvrtnul kotník – distorze hlezenního kloubu a natažené (možná natržené) vazy – doporučení lékaře: „Kolo možné volně za 2 týdny, běh za 4“. Ani jsem radši nezmiňoval, na co se chystám, vzal papír a začal vymýšlet aktivní rehabilitační program. Od 4. dne jsem začal pomalu jezdit na trenažeru a od 10. dne volně klusat. Nakonec se podařilo v rámci možností udržet nějakou formu a kotník dát do „nouzového provozuschopného stavu“. No uteklo to jako voda a už sedíme v autě do Chorvatska.

Dali jsme dohromady opravdu povedenou partičku – já, Ivča, Domča, Šimon a Vočko – nebo alespoň to, co z něj zbylo, po tom, co začal sportovat Šimon, alias Ruka v kapse, jakožto jednoznačně nejvýkonnější a nejzkušenější z nás se nám perfektně postaral o tapering a předzávodní stravu. Když říkal, že budeme každý den jíst rýži s arašídovým máslem, tak jsem myslel, že si dělá srandu – nedělal. Dost už keců, jdeme na start.

Na 110 km trase jsem startoval jen já se Šimonem. Vstávání ve 4 ráno, dostat do sebe svůj příděl rýže a hurá na autobus, který nás odvezl z Umagu do Buzetu, kde se startovalo. První nás čekalo rozehřívací kolečko – ve formě 42 kilometru s nějakými 2 000 m pozitivního převýšení, po kterých jsme se měli napojovat na 70-ti kilometrovou trasu, kterou šel zbytek naší výpravy. Má hlava, organizátoři i základní pravidlo ultra-běhání praví – „Nepřepálit start“ … po dosažení prvního check-pointu na 15. km/750m+ v čase 1:37 jsem vyhodnotil, že v tom „nepřepálení startu“ hold dobrý nikdy nebudu, zasmál jsem se sám sobě jaký jsem osel a pokračovalo se dál.

První problémy na sebe nenechaly dlouho čekat – výstupy byly překvapivě příjemné a výškové metry naskakovaly samy, což byl bonifikační důsledek mé vertikální a silové přípravy v kombinaci se shozenými 12-ti kily. Problém byly se seběhy, kdy se na podkladu ne nepodobném lysohorskému kamenolomu pořádně „žvejkaly“ kotníky a nešlo vlastně nic pustit. Z neustálého brždění mi postupně odcházely stehna a okopával jsem si palce na nohou, tak jsem začal hledat příčinu problému. Vyhodnotil jsem, že problém není v povrchu, ale v mé obuvi, kde noha plave do všech stran, ale to už bylo pozdě – měl jsem totálně sešrotované palce na krev a odbouchané stehna, které začaly v každém, i mírném, klesání křečovat - a tak jsem přišel o svou hlavní devízu - seběhy.

V tu chvíli jsem děkoval svému o den mladšímu já, že bylo tak prozíravé a do dropbagu, který mě čekal v Buzetu, jsem přihodil i náhradní boty – pro strýčka příhodu. Když jsem to sundal, zvažoval jsem, zda má cenu vůbec pokračovat – nehet odlepený a podlitý krví – nu čož, stejně půjde pryč, tak teď už je to stejně jedno. Provizorně jsem zaaretoval nehet elektrikářskou páskou, aby se mi cestou neutrhl úplně a nezačal mě v ponožce vadit, nahodil nové ponožky a boty a mohl jsem vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím.

V tu dobu už to venku šíleně peklo – pohled na závodníky připomínal scény z Walking Dead, část se motala, část ležela v křoví a každé nepatrné zafoukání bylo vyhodnoceno jednohlasným toužebným povzdechem. Nešlo si nevzpomenout na závod Hostýnská osma, který chodívá velice často ruku v ruce s takto destruktivním počasím. Během toho, co se vařila krev v hlavě, jsem se takhle coural a coural, až jsem se docoural do západu slunce a pomalému poklesu teploty k normálu.

Na noc jsem si „nechal“ poslední část – nekonečných a rovinatých 22 kilometrů do cíle. Po 90-ti kilometrech ve značném diskomfortu, kdy se sralo, co se dalo, mě závod konečně začal bavit. Pokusil jsem se ještě vyškrábnout poslední zbytky síly a posledních 22 kilometrů jsem prošitý, jak tátovy ponožky, zaběhl za nějakých 2:22 i včetně občerstvení, na což jsem patřičně pyšný

Co se týče závodu samotného, tak není co vytknout a značka "by UTMB" jednoznačně potvrdila své kvality a máme se stále co učit. Značení v naprostém TOPu (když se ani Ivča neztratí, tak to už je co říct!), občerstvovačky pestré a bohaté, organizačně od vydávání startovních tašek až po logistiku zvládnuté opravdu velice profesionálně - vše šlo jako na drátkách.

Moje strava:

4l Naak Drink Mix – Lime

4l IontMax 1000

2l Coca-Cola

0,5l Birel Pomelo-Grep

16 gelů IontMax (2x černý, 1x fialový, 13x bílý)

1 balíček gumových medvídků, ovoce, tyčinky Naak, wafle Naak.

Celkově cca 6000 kcal. Spáleno: 15000 kcal.