Tak mi zase jednou po roce zapípal telefon: "Maro, tak kam letos?". To byla otázka, která se ve vzduchu vznášela už dlouho ... "Loni byl sever, tak co zkusit jih?" Vystřelil se nějaký termín, hodil se do kalendáře a tam čekal do chvíle, než na něj přišla řada. V pondělí jsem provedl drobný check svého kola a brašen - vypadalo to, že nikde nic nechybí, ani nepřebývá - tak sbalím spacák, náhradní trenýrky, a můžem vyrazit.

Den 0. (134 km | 393 m+)

S Márou jsme domluvení, že vyrazíme po práci ať ušetříme den dovolené a dáme sraz v Bystřici pod Hostýnem - domluvili jsme se na 16:00, oba dorážíme téměr shodně - okolo 16:40 (a proto to funguje ). Nultá etapa může (ihned po povinné návštěvě místní nádražky) začít. Po průjezdu Otrokovic najíždíme na cyklostezku vedoucí podél Baťova kanálu. Bohužel velké množství rehydratačních stanic nás stálo nějaký ten čas a do Strážnice přijíždíme v pozdních nočních hodinách - nikdo na nás nepíská. Širák roztahujeme v nedaleké vesničce Sudoměřice, přímo na hranicích.

Den 1. (216 km | 819 m+)

Když ráno sedám na kolo, tak netuším, že už za 7 minut mě čeká probuzení o síle pálenky, po které ti vyrostou chlupy i na chlupech, v podobě střetu s 250ti koňmi uvězněnými pod kapotou Volva XC60. Při sjezdu z kopečka do prvního slovenského města za čárou - Skalica, do mě najíždí z vedlejší cesty frajer, co jede do práce (svítilo nám slunce do zad a zřejmě nás přes něj neviděl). Zbytek vykoná kinetická energie asi 100 kilového pohybujícího se předmětu přibližně 40ti kilometrovou rychlostí - prostě jsem se rozmázl o asfalt. Během té vteřiny, kdy se to událo, mi hlavou neproběhl celý život, jak se říká - jen obrázky holek a něco jako "Seš v p**deli, kámo."Obrovské štěstí, že zrovna nic nejelo v protisměru, kde se ještě chvíli povaluju. Po vyhodnocení škod na zdraví a majetku se shodujeme, že to není tak zlý, abychom naši pouť tak nešťastně ukončili. Odneslo to přední kolo, stehno, loket, jeden gel Iontmax, energetická tyčinka od Nutredu, cyklobunda (na hadry), nejhůře to ale odskákalo levé zápěstí společně s utrženým polšťařkem na prstu. Zaaretujeme veškeré potřebné končetiny a kusy kůže na místech, kde by asi měly být, a po vstřebání prvotního šoku pokračujeme dál. Jak se říká - vzdát můžeš klidně i zítra.

Zdravotní situace zápěstí se při nejlepším nezlepšuje, takže musíme častěji a na delší dobu stavět, o levou ruku se nemůžu opírat, ani brzdit, ale nohy jsou v pořádku ... tak co řešíš voe! Příjemné na prvním dnu je průjezd několika států: Česko - Slovensko - Rakousko - Maďarsko a zase Rakousko. Tím pádem jsme ke každému jídlu mohli ochutnat jinou kuchyni.

Den 2. (184 km | 1 743 m+)

Tohle je nejkritičtější moment našeho výletu. Noc a celé dopoledne se nese v duchu pochyb - je to stále ještě odhodlání, sebedisciplína nebo už se to přehouplo do nějaké psychické poruchy? Proč by se měl sakra člověk po nehodě, s rozsekaným zápěstím, pokoušet "dojet" těch zbývajících 640 kilometrů namísto toho, aby mazal domů nebo do nemocnice?

Po hodině spánku a dlouhém přemýšlení sbalíme saky paky v našem nocovišti - kapličce nad Oberpullendorfem a vyrážíme. Druhá etapa už je trošku kopcovitější - ne nepodobná naší Vysočině - každý kopec mezi 100-150 výškovými, jen co skončí jeden, tak začíná druhý - malé porce, ale tolik chodů - tohle mi teda vůbec nechutná. Nicméně pozitivum vidím v tom, že otok začal odeznívat a už můžu (chvílema musím) používat i druhou brzdu. Každý otřes a nerovnost cesty mě stále odměňuje bodavou bolestí linoucí se celým tělem

Příjemné zpestření nás čeká na konci dne - převoz převozníkem přes řeku Mur, a zároveň i Rakousko-Slovinskou hranici. Zazvoníte na zvonek a chlápek pro Vás přijede lodičkou - pěkný to počin. Na druhé straně nás čekají dvě (skoro) povinné Laška, přejezd Mariboru a hurá do Slovenské Bystrice, kde jsme se shodli na nutném pitstopu - ubytko a sprcha - pač smrdíme tak, že si i chřestýši u cesty zacpávají nosy. Pan domácí je sice trošku strašidelný, hodnocení hotelu je někde na úrovni věznice Mírov, pro sprchu jsme ale ochotni lecco risknout.

Marek říkal, že zítra nás čekají už jen Pogiho kopečky - popravdě moc nevím, co to znamená - pogy jsem nikdy nesbíral a hokeji moc nerozumím, tak snad tím chtěl říct, že to bude v pohodě...

P.S. Kdyby se mi něco stalo nebo mě někdo snědl - nevěřte nikomu, ani Markovi...

... hlavně ne Markovi.

Den 3. (193 km | 2 282 m+)

Dopoledne jsem si opět krátil dlouhou chvíli troškou filozofování, kdy jsem se zamýšlel nad tím, jak máme k tomu Slovinskému národu blízko - jak kulturně, tak jazykově - večer jsme prokecali s panem domácím a plynule jsme přeskakovali z angličtiny do češtiny a slovinštiny, a bylo to tak přirozené, jako bychom kdysi byli jeden národ, mezi který někdo vrazil klín v podobě Rakouska. Hrdý národ, skvělé pečivo, divoké hory a průzračně čisté řeky. Rozhodně doporučuji pro nějakou budoucí dovolenou - byl jsem tady už asi po páté a vždy se rád vracím. A teď pár slov k trase.

Etapa byla poměrně jasně daná - přejet Slovinsko a dostat se do Chorvatska, což znamenalo nějakou porci výškových a překonání čtyřech větších kopců. Na trasu jsem se psychicky připravil, ale po zahřívací rovince přišlo první stoupání do kopce zvaného Vetrnik s parametry 250 metrů výskových na 1.2 km, tím veškerá psychická příprava šla k šípku Do kopce jsem objevil limity nejen fyzické, nýbrž i limity jedenáctistupňové přehazovačky. Sjezd byl tak exponovaný, že veškeré snahy o brzdění byly úplně marné a v zatáčkách mě to házelo do ohrad mezi kravky.

Nyní přichází dlouhý rovinatý úsek, kde je prostor trošku odpočinout a nabrat síly. Po asi 30ti kilometrech přichází další kopeček a je to strašný vopruz - plahočení na přímém sluníčku mezi vinicema, a ne a ne dosáhnout vrcholu. Po sjezdu plynule navazují další dva, hraniční, kopečky, které si překvapivě celkem "užívám" - stoupání velice srovnatelné terénem, sklonem i vzdáleností s výjezdem na Pustevny po Knížecí - prostě kopec, který si na nic nehraje, stabilní stoupání a surová dřina (na vrcholu jsem byl pouhé 4 minuty za Marou Až ak dobrý jsem byl! ).

Do obce Delnice na vrcholku dorážíme až s tmou a nevím jestli jsme už tak zpovykaní nebo jsme jen už tak sešrotovaní, ale nemáme enerii už řešit nějaký širák za městem a bookujeme si (zase! ty blátosrabe! na co vozíš spacák?) pokoj

Den 4. (62 km | 487 m+)

Filozofické okénko se neslo v duchu úvah nad Chorvatskou povahou, která je bližší k Italům, Řekům a obecně balkánským zemím. Ten rozdíl byl tak do očí bíjící už od překročení hranice. Ráno v 7 jedou všechny bary, zahrádky plné a všichni siestujou (předpokládám až do večera). Fakt nevím, co nás Čechy tady táhne - asi ta láska k hospodskému stylu života

Finální etapa. Cíl jediný - dosáhnout Rijeky. Přehupujem se přes poslední kopec a čeká nás 25ti kilometrový sjezd k moři, cestou jsme několikrát míjeli vyschlé, velice rozsáhlé, koryto řeky - velice smutný pohled a ... a to je všechno přatelé, nic víc už se nestane ... protože i cesta může být cíl

Dodatek: Po příjedu do Rijeky nás čekala ještě asi dvouhodinová anabáze shánění balícího materiálu pro zabalení našich rozložených kol do autobusu - protože kdo mohl tušit, že dnes mají svátek a všecko bude zavřené K dispozici pouze benzínky, hospody a odpadkové kontejnery - které nám ve výsledku asi nejvíce zachránily zádel, páč místní lidé se k vyřešení našeho problému moc neměli a odmítli nám dát i odpadkové pytle Abych jim úplně nekřivdil, tak nakonec se nad námi slitovali dva zásobovači jedné hospody, kteří nám dali zbytek strečky - díky kluci

Kolo jsem pokřtil v Baltském i Jaderském moři ... (děsím se) co bude dál?